Úvod
Kontakt
Produkce
Připravujeme

Shirley Valentine

ŽIVOT JE POTŘEBA ŽÍT NAPLNO A NIKDY NENÍ POZDĚ HO ZMĚNIT
Autor Willy Russell
Překlad Pavel Dominik
Režie Zdeněk Kaloč
Osoby a obsazení všechny postavy ve hře představuje SIMONA STAŠOVÁ
Premiéra 26. dubna 2008
Producent FDA, MDP
Provozovací práva K. Schauerová
Práva k překladu Aura-Pont s.r. o.
Délka 2 hodiny 25 minut vč. přestávky
V Praze hrajeme MDP Divadlo ABC

Galerie
[ 1 2 3 4 5 6 7 8 ]
Přílohy
[ Foto, Plakát ]

Ve hře Shirley Valentine použil W.Russell nový žánr : one woman show. Po jejím úspěšném uvedení v Liverpoolu se v roce 1988 hra přenesla do Londýna a v následujícím roce touto hrou debutoval na Broadwayi, kde během 9 měsíců dosáhla 324 repríz. V roce 1989 upravil hru na filmový scénář a stejně tak jako divadelní hra i její filmová adaptace získaly mnoho cen a nominací, např. Cena Laurence Oliviera za Nejlepší komedii, BAFTA za nejlepší scénář, cena TONY za nejlepší hru, nominace na Zlatý Globus za nejlepší komedii, atd.

Dnes má W.Russell na svém kontě přes dvacítku divadelních her, mnohé z nich jsou zfilmovány nebo mají televizní podobu. A jelikož se W.Russell věnuje také písňové tvorbě, píše si také hudbu ke většině svých her a muzikálů. Částečně autobiografická hra o kadeřnici a jejím učiteli Educating Rita mu přinesla slávu, stejně tak jako Blood Brothers a Shirley Valentine.

Russellova díla jsou zajímavá nejen proto, že mají regionální kolorit a atmosféru Liverpoolu, ale ukazují problémy, které se mohou dotýkat každého z nás. Každý si v jeho hrách může nalézt něco ze svého života, něco s čím se může ztotožnit.


To prostě musíte vidět!

O této hře se nedá mnoho napsat. To prostě MUSÍTE VIDĚT!!! Bravurní herecký koncert Simony Stašové Vás doslova přimrazí do sedadel. Budete s němým úžasem a otevřenou pusou zírat na jeviště a hltat každý její pohyb, každé gesto, každé slovo. Z jeviště na Vás bude zářit to, čemu se říká opravdový kumšt.

Simona Stašová se o této roli sama vyjádřila: "Tahle hra je právě o tom, co toužím říct teď, v tuto chvílí". Simona Stašová nám Shirley Valentine nehraje. Ona jí je! Nemá nejmenší problém přesvědčit diváky, že je upracovanou a unavenou čtyřicítkou, která je v duchu stále ještě tou mladou dívkou plnou snů a nadějí, které jednoho dne prostě začne uskutečňovat. A co víc! Nejen, že je onou Shirley Valentine, ona je dokonce i všemi těmi ostatními postavami, o nichž ve svém příběhu vypráví. A to opět naprosto dokonale. Buď se mrknutím oka promění ve svou bohatou přítelkyni, která ji pozve na dovolenou, nebo Vám navodí pocit, že spolu s ní sedíte v kavárně a Shirley Vám vypráví o svém řeckém milenci a při tom ho předvádí a paroduje. Ale zase je to Shirley a nikoliv Simona Stašová s kým v té kavárně jste a kdo Vám vypráví o svých dětech, manželovi, milenci a podobně. Bylo by nošením dříví do lesa rozepisovat se zde o vynikající fonetice a vůbec práci s hlasem. Kromě toho, že je Simona Stašová nadána uměním měnit hlas téměř k nepoznání, umí i dobře pracovat se silou svého hlasu. A při tom to nikdy není na úkor srozumitelnosti. Vždy a za všech okolností je jí dobře slyšet a dobře rozumět.

Podpoří to ještě svým uměním pohybovým, které je naprosto, ale naprosto přirozené, dojem z jejího hereckého koncertu je pětihvězdičkový. Stává se totiž některým jiným slavným hercům, že buď takzvaně přehrávají nebo hrají jedno a to samé stále dokola, byť v jině hře nebo postavě. Ne tak Simona Stašová. Její výrazový rejstřík je tak bohatý, že by klidně mohla své výrazové a pohybové prostředky prodávat. Na druhou stranu je jistě pravda, žé takové herectví je velmi vyčerpávající a při závěrečné děkovačce je ta únava na paní Stašové vidět.

Dalším superlativem inscenace Shirley Valentine jsou bezesporu kostýmy, do nichž se Simona Stašová během představení převléká. Ty pocházejí z dílny Michaely Červenkové. Nemalou zásluhu na absolutně špičkovém dojmu z představení má i překlad původního textu. Pavel Dominik obohatil texty krásnými českými výrazy a značně tak přispěl k dobrému slovnímu humoru, který ani v nejmenším neuráží a při tom skvěle baví.

Režisér Zdeněk Kaloč přivedl na svět inscenaci, o které se bude ještě dlouho vyprávět a která zcela jistě získá nějakou tu divadelní cenu.

20.3.2009, autor recenze: Pavel Klejna

[ více / méně ]

Don't worry be happy

V divadle Rokoko se na sklonku dubna poprvé představila ve více než dvouhodinové one-woman show s názvem Shirley Valentine herečka Simona Stašová. Projekt vznikl ve spolupráci Městských divadel pražských s agenturou FDA. Hra byla poprvé uvedena v roce 1986, v roce 1989 se dočkala filmového zpracování a u nás jsme ji dosud mohli vidět ve slovenské interpretaci Zuzany Krónerové. Je to příběh, který osloví každou ženu středního věku, která si pozvolna uvědomuje, že jí život v dennodenním plahočení utíká pod rukama a že veškerým svým úsilím si vysloužila jen pozici domácího robota, kterého nikdo nebere příliš vážně. A přitom si uvědomuje, že vlastně ještě není tak stará, aby její život skončil.

Shirley Bradshawová si vlastně nemá na co stěžovat. Je materiálně zajištěna a manžel nechce nic víc, než aby večere byla na stole přesně v té minutě, kdy vchází do dveří. Ale Shirley je osamělá. Zůstává celé dny sama jen se svými sny, vzpomínkami a protože si nemá s kým povídat, mluví jen se zdí a předměty v domácnosti. Až do chvíle, kdy jí aktivní kamarádka nabídne, aby jí doprovodila na dovolenou v Řecku. Ustrašená Shirley nejprve odmítá opustit nemilovanou, ale jistou domácí pozici, ale nakonec trochu ze vzdoru vůči rodině přijme. Netuší, že tento pobyt pro ni bude katalyzátorem k tomu, aby se nejen zamyslela nad svým životem, ale získala také sílu ho změnit. Nevíme sice, jak to dopadne, ale stala se jedna podstatná věc - z bezmocné manželky se znovu stává někdejší Shirley Valentine. Simona Stašová se společně s režisérem Zdeňkem Kaločem pustila do fyzicky i psychicky náročného monodramatu s velkým nasazením a podařilo se jim vytvořit působivý příběh plný proměn, kterým si herečka při premiéře vysloužila ovace vestoje. Na scénu vstupuje tak trochu směšná uhoněná domácí puťka. Za zvuku McFerrinova pozitivního hitu Don 't worry be happy podobna slepicí pobíhá po bytě, kvoká směrem k divákům, k němému sluhovi (tedy věšáku), a možná si ani neuvědomuje, že při tom mudrování plní své úkoly jako naprogramovaný robot. Když vystoupí sama ze sebe a před očima nám kreslí všechny ty postavy, které ji obklopovaly a obklopují - nepříjemnou učitelku, která kdysi zakřiknutou ošklivou holčičku dusila svým pohrdáním, světáckou kamarádku Jane, zupáckého manžela, frackovitou dceru či senzacechtivou drbavou sousedku, máme skutečně pocit, jako by všichni ti lidé byli přítomni na scéně. Když se vrátí sama k sobě, vidíme znovu jen nervózní, ustrašenou paničku, která jako by si přimo říkala o pohrdání ostatních. Že může být i jiná, signalizuje její první proměna. To když se navleče do elegantního kostýmku a vypravuje se na cestu. Je sice dost nesvá, ale přece jen - čekání na zázrak se odráží v jejích očích. V druhé půli se postupně začíná proměňovat přímo před našima očima. Napřed je to jen trochu potrhlá ženská v džínových bermudách, a ve vypůjčené průhledné halence, která je stejně osamělá jako byla předtím. Osměluje se jen postupně. V její konečné proměně v sebevědomou zářící ženu nehraje jedinou určující roli nenadálý milostný zážitek s řeckým seladonem, ale především probuzeni ženského sebevědomí, změna pohledu sama na sebe. Když líčí svůj let vzhůru, je i pro nás diváky přímo hmatatelný. Simona Stašová působí v roli Shirley Valentine tak autenticky, že by její představeni měli předpisovat na recept všem ženám, které právě prožívají krizi středního věku... a možná také jejich rodinám.

 

6.5.2008, autor: Jana Soprová

[ více / méně ]

Divadelní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu

V životě, v literatuře i na divadle je to vlastně běžné schéma: žena na hranici středního věku si náhle uvědomí, že její dosavadní život byl možná až příliš podřízen povinnostem a snad proto se z něj v běhu let vytratila všechna dřívější radost. Při hořké životní bilanci postupně zjišťuje, že její mladistvá očekávání se nikdy nenaplnila, předpokládaných cílů nebylo nikdy dosaženo a vysněné ideály byly naopak pragmaticky zapomenuty.A k dovršení všeho zlého jí navíc dochází, že po všem tom marném životním pachtění a předem prokaučovaných partnerských bitvách už nedokáže nahlížet na svět kolem sebe naivníma a okouzlenýma očima. Náhle se zdá, jakoby se před ní otevíraly už jenom dvě možné cesty: ta první představuje zahořklou rezignaci, ta druhá radikální vzpouru. A zatímco běžný život směřuje zpravidla k prvnímu způsobu řešení, ve světě uměleckých děl je daleko běžnější cesta vzpoury. Snad právě proto se na cestu vzpoury vydává i divadelní hrdinka Shirley Valentine - svědomitá manželka a matka dvou dospělých dětí, které zdánlivě nic podstatného neschází. Jenomže co je vlastně v životě podstatné, když člověk podřizuje svůj život stereotypům a jedinou odměnou, které se mu za to dostává, je pocit fyzické opotřebovanosti a emoční vyhaslosti? Shirley Valentine si o svém postavení i o světě kolem sebe nedělá už dávno žádné iluze, přesto při svých běžných domácích povinnostech dokáže snít i o něčem lepším.Její sny se už nepodobají snům o princi na bílém koni či zámku ze skla a zlata: jsou sladké na povrchu a trpké uvnitř, podobně jako stejnojmenná divadelní hra anglického dramatika Willy Russella, ve které je Shirley Valentine hlavní a jedinou hrdinkou.

Angličan Willy Russell je zkušeným dramatikem, který během své bezmála již čtyřicetileté divadelní kariéry přivedl na svět více než dvacet divadelních her. Řada z nich byla později zfilmována a některé ( jako napříkklad muzikál Pokrevní bratři) se občas objevují i na českých jevištích. Žádná z jeho her však nedosáhla ve světě takové proslulosti jako právě hořká komedie s názvem Shirley Valentine. Důvodů se přitom nabízí hněd několik. Možná je to komediálním duchem, v němž se celá hra nese, možná naopak hořkým podtónem, který pod všemi těmi humornými situacemi po celou dobu hry zaznívá. anebo je to zkrátka tím, že se Willy Russellovi podařilo vytvořit v osobě Shirley Valentine postavu ženy, s níž je pro většinu diváků snadné se ztotožnit. Vždyt' kolik je na světě lidí, jimž v životě vlastně nic podstatného neschází a kterým vedle špetky uznání a respektu chybí snad už jen pár nepatrných podnětů, které by daly jejich stereotypnímu životu smysl?

Městská divadla pražská zvolila pro svoji inscenaci Russellovy hry Shirley Valentine  podtitul "One woman show Simony Stašové". A asi nic nedokáže popsat dění na jevišti přesněji než právě kombinace těchto pěti slov. Russellova hra má totiž nejen pevný dramatický tvar, který z ní činí mnohem víc než jen pouhou hříčku o frustrované a zklamané manželce, ale současně je také relativně volným prostorem určeným k výjimečné herecké exhibici. A Simona Stašová dokáže tento prostor využít doslova excelentním způsobem.Ve fyzicky i emočně náročné roli, kdy po celou dobu téměř tříhodinové inscenace neopustí ani na okamžik jeviště, dokáže neopakovatelným způsobem navázat kontakt s divákem a pak jej bezpečně provést úskalím hry až k závěrečné katarzi. Její Shirley Valentine má v sobě hořkost i poslední zbytky naivity, humor i sentiment, naději i rezignaci. Simona Stašová dokázala spolu s režisérem Zdeňkem Kaločem najít klíč k interpretaci rozporuplné postavy a její trpký jevištní úděl přetavit ve svůj vlastní příběh. Na jevištích Městských divadel pražských ( konkrétně Divadla Rokoko a čas od času i Divadla ABC) se jí za to dostává zasloužených ovací.

V porovnání s hereckým výkonem Simony Stašové působí ostatní umělecké složky inscenace jen jako nevtíravý, nezbytný a nedůležitý doprovod. Scénické a kostýmní řešení z dílny Michaely Červenkové je účelné a nenásilné, za zmínku stojí snad jen zajímavý způsob využití písku v závěrečné třetině hry. Výběru doprovodné hudby nelze vcelku nic vytknout, což platí i pro způsob režejního vedení ze strany zkušeného Zdeňka Kaloče.

Z miliónů možností, které nám život nabízí, dokážeme využít jen jejich nepatrnou část. A at' se nakonec rozhodneme pro jakoukoliv cesstu, všechny ostatní zůstanou vinou naší volby nevyužité. Taková je už realita a vše ostatní by na jevišti působilo jako nepravděpodobná pohádka.Russellova divadelní hra naštěstí pohádkou není a její hrdinka Shirley Valentine si proto už od počátku uvědomuje meze svých možností, v rámci kterých překotný útěk ani zatrpklá pasivita nejsou řešením. Její osobní volba proto působí radikálně jenom navenek - cesta, na kterou se vydává, nemá nic společného s rezignací ani bezhlavým útěkem. Russellova Shirley Valentine se neutíká k zdánlivě jednoduchým řešením a snad právě proto se před ní otevírá cesta, po které se většina lidí k vlastní škodě nikdy bevydá. A právě v tom zřejmě spočívá hlavní poselství Rusellova monodramatu Shirley Valentine : není nutné předem rezignovat na své sny a stejně tak není nutné bezhlavě popírat všechno to, v čem jsme až dosud žili - možná stačí jen na chvíli se zastavit a otevřít se novým podnětům, myšlenkám a zážitkům. A i když tím sevé životní možnosti beze zbytku nevyčerpáme, svůj život obohatíme zcela určitě.

 

12.6.2010, autor recenze: Petr Tichý

[ více / méně ]